Modely v lahvích

Málokdo, kdo hovoří s panem Hodou o jeho koníčku, si neodpustí otázku vztahující se k výrobě modelů v lahvích nebo přímo k osobě pana Hody. Nejčastější dotazy pan Hoda sepsal a vy si je na této stránce můžete přečíst. Pokud máte vlastní otázku, na kterou zde nenajdete odpověď, navštivte některou výstavu, případně pana Hodu kontaktujte písemně.

Úplně náhodou. Popíjeli jsme s kamarády víno a kdosi pravil, že má doma lahvičku, ve které je vývrtka na zátky natočená uvnitř lahve. Společnost se asi hodinu dohadovala, jak se to mohlo udělat. Když už jsem se začal nudit, povídám, že než to oni vymyslí, tak to dříve vyrobím. Slovo dalo slovo a vsadili jsme se o metr piv, že musím lahev druhý den přinést ukázat. Sázku jsem vyhrál, ale metr piv nedostal.

Nejdřív jsem pořád dělal vývrtky pro známé jako dárek k nějakému výročí. Potom mě kamarád poprosil, jestli bych pro něj neudělal do lahvičky kravičku. Stačí prý hlavu. Pravil doslova: „Jestli to nedokážeš, tak nejsi žádný umělec.“ Povedlo se. Potom jsem stavěl do lahve, co mě napadlo. Hlavně podle toho, jaké mají kamarádi, kolegové nebo známí záliby. Do lahve se dá dostat takřka všechno, pouze to chce čas.

Se stavbou modelů v lahvích jsem začal v „minulém“ století – od roku 1991.

Jako kluk jsem stavěl modely letadel. Potom na vojně modely bojové techniky pro potřeby armády. Tam byl asi začátek. Sloužil jsem na letišti Hradčany u Mimoně a měl štěstí na dobré důstojníky, kteří mě v modelaření podporovali. Rád vzpomínám zejména na majora Bešťáka, majora Samka, kapitána Netka a kapitána Jurča. Na letiště se také rád vracím.

Kdo mě zná, potvrdí, že tvrdý alkohol v oblibě nemám. Lahve získávám v kontejnerech, někdy i na skládkách. Lidé, kteří mě znají, občas přinesou lahev prázdnou. Pokud slavím nějaké výročí, kupuji alkohol podle lahve, jak se mi líbí a hodí. Společnost pak většinou nadává, co je to za „blijáky“. Jednou na mě čekala paní, kterou jsem neznal, a nevzpomínám si, že bych ji někdy viděl. Povídá, že mě viděla v televizi a přinesla plnou tašku prázdných lahví, jestli by se náhodou nehodily.

Model musí být konstruován tak, aby každý dílek prošel hrdélkem, které má většinou průměr 17 mm. Jak se model v lahvi staví, je těžké vykládat, to se musí vidět. Dílky se sestavují pomocí pinzet, napichovátek a různých pomůcek. Jednou jsem se na polohu dílu trefoval tak, že jsem lahev natřásal tak dlouho, až byl komponent ve správné poloze. To byly nervy, protože lepidlo v lahvi pomalu ale jistě zasychalo…

Se stavbou nedělám tajnosti. Podle popisu na stránce Postupy si kdokoliv může zkusit model v lahvi vyrobit.

Dnes už mi může málokdo konkurovat, protože mladí mají jiné zájmy a „staví“ většinou na počítači. Já si dělám plánky od ruky a rovnou stavím. To je rychlejší. Problém je, že když se někdo dívá, většinou se mi začnou třást ruce trémou. Ale operace nebo vrtání zubů jsou jistě větší umění.

Osobně neznám. Na internetu jsem našel modeláře, kteří dělají většinou lodě. Jeden modelář z Ruska prezentoval kosmickou techniku.

Se stavbou modelů v lahvích může začít kdokoliv. Důkazem toho je můj syn, který mi před časem dal vlastnoručně vyrobenou lahvičku s lodičkou se slovy: „Ty toho naděláš, to umí dneska kde kdo.“ Také pan Štětina z Malenic mi udělal jednu lahev k narozeninám. Je to největší lahev v mojí sbírce – pětilitrovka od okurek.

V suterénu našeho domu mám malou dílničku. Samostatná dílna má tu výhodu, že se zde mohu na práci dokonale soustředit a rozpracované modely nechat rozložené na stole libovolně dlouho. Na druhou stranu poloha v suterénu mi způsobuje problémy při přívalových deštích. Fotky jsou ze srpna 2002. V červenci 2009 bylo v dílničce vody o něco méně, ale byla o to kalnější. Špína a nepořádek v mojí dílně však není nic proti tomu, když voda vezme lidem střechu nad hlavou a veškerý majetek. Dílničku uklidím a modelaří se dál...

Dřevo, překližku, špejle, párátka, špendlíky, drátky, papír, nitky. To podle toho, o jaký model jde. U motocyklů je výplet ráfečků proveden z měděného drátku o průměru 0,16 mm. Někdy říkám s nadsázkou, že bukový práh od dveří mi vystačí na pět let a odpad za rok se vejde do odpadkového koše.

Vyrábím si je sám. Protože každá lahev je jiná, uzávěry musí být vyrobeny podle dané lahve.

Pinzety, napichovátka a speciální pomůcky, které si sám vymýšlím a vyrábím. Pro výrobu dílů používám běžné nástroje, hlavně ruční lupenkovou pilku, rašpličky, pilníky a smirkové plátno.

Hlavně disperzní - Herkules, potom minutová – Pattex Epox. Výjimečně vteřinová.

A není v tom, jak dostáváte model do lahve, nějaký podvod, třeba uříznuté dno?

Není, to by bylo vidět. Toužil jsem po tom, mít rozříznutou lahev. Sklenář zkoušel lahev rozříznout, ale na lahvi byly otřepy. Neosvědčil se ani provázek namočený v benzínu, který se zapálil, načež se lahev rychle ochladila vodě.

Po čase jsem dělal kamarádovi hokejistovi dárek k šedesátinám. Když jsem si lahev položil a retušoval šestku, najednou lahev ve třetině čistě praskla! Jako kdyby zapůsobila vyšší moc nebo síla myšlenky. Lahev jsem slepil transparentním lepidlem a mám exponát, na kterém mohu ukázat lepený spoj.

Záleží na složitosti modelu. Nejdřív je nápad. Potom jednoduchý nákres a promýšlení technologie výroby. Dále následuje rozkreslení detailů, výroba dílů, sestava, barvení a lakování, sestava před montáží, uvolnění spojů a potom teprve vlastní stavba do lahve. Asi je něco nad věcí, protože když mám nápad, už vím předem, jak to všechno půjde. A jak říká klasik, všechno je jinak, než si lidé myslí. Zajímavé je, že některé problémy se mi podařilo vyřešit ve snu. Vstal jsem, nakreslil si postup, jak se říká na pytlík od mouky, a zase šel spát.

V průměru trvá výroba složitější lahve, třeba motokrosové motorky, okolo 50 hodin.

Třesou. Občas. Nejhorší je, když uvnitř ukápne lepidlo na sklo. Špatně se čistí. Tak to bych s tím praštil.

To je častý dotaz. Ještě ne. Ale budu to asi muset udělat, abych mohl říci, že ano.

Ale jednu rozbitou lahev mám. Udělal jsem kuriozitu – plachetnici v tmavé lahvi. Dokončenou lahev jsem měl v dílně na stole. Než jsem ji odnesl, z police spadl dřevěný hranol a lahev rozbil. Plachetnice zůstala nepoškozená. Zřejmě osud nechtěl, abych dělal takové nesmysly, jako jsou modely v tmavých lahvích.

Také se ke mně vrátil jeden cyklista, který měl nehodu, když se doma prováděl úklid. Ošetřil jsem mu rány a dal mu novou lahev.

Každý nový model je v podstatě vývojový typ a rád vidím, jak se rodí. Raději však mám sestavování modelu v lahvi, protože při tom už je vidět výsledek. Někdy jsou to ale nervy, protože lepidlo rychle zasychá.

Přesně nevím. Když pro někoho dělám dárek, udělám si ještě jednu lahev do sbírky. Žádná ale není stejná. Ve sbírce jich mám kolem dvou set.

Na obrázku je vidět lokomotiva sestavená v lahvi a její dvojník zatím nesestavený. Mimochodem, jedná se o model nejrychlejší české lokomotivy s označením 124.601.

Přibližně ano. Kamarádi i rodina mají známé po celém světě. První lahev putovala do Polska pro holubáře, vývrtka do Itálie, jizbičky do Belgie,

Austrálie, Francie a USA, hokej do Kanady, housličky do Anglie, školní tabule na Kypr, vláček do Německa, karavan do USA… Hokejového brankáře v lahvi si odvezl Roman Turek do USA, když vyhrál s Dallas Stars pohár.

Několik lahviček jsem věnoval do kapličky v Philippsreutu. Nejlepší na tom bylo, že mě známí upozorňovali, abych se tam jel podívat, ať mám další inspiraci.

Na EXPO jsem soukromě poslal plachetnici Rumélie. Dne 24. 6. 2010 skutečně dorazila do přístavu v Šanghaji. Z vyprávění posádky, kterou tvořil můj syn s přítelkyní, vím, že plachetnice vzbudila značný zájem. Zejména bezpečnostní složky v přístavu se zajímaly, co že je v té krabici. Když viděli model v lahvi, přáli posádce šťastnou cestu.

Zažijete při té „nimračce“ také nějakou legraci a zajímavé příběhy?

Když jsem začínal, dělal jsem pro kolegyni zlatou rybku určenou pro jejího synka – rybáře. Na cedulce bylo napsáno: „Když mě, Péťo, pustíš ven, splním ti tři přání.“ Péťa vzal šroubovák, dílečky rozdělil, vysypal a bylo hotovo. Kolegyně mi povídá: „Prosím tě, zkus to zas dát nějak dohromady."

Dostal jsem od kamaráda za úkol postavit do lahve model sila na obilí, u kterého jeho táta pracoval. Vyrazil jsem se na silo podívat, silo jsem si naskicoval a začal modelařit. Potom jsem ho pěkně nabarvil na šedou barvu betonu a vestavěl do lahve. Když jsem lahev dokončil, jedu vlakem kolem a koukám, že mezitím, než jsem silo dodělal, přebarvili ho okrovou barvou. A to je nějaká plocha!

Kamarád pracoval v Belgii a byl ubytován na faře. Poprosil mě, abych vyrobil křížek s Ježíškem jako dárek pro pana faráře a pět lahviček STOP AIDS pro jeho belgické kolegy (STOP AIDS je pánské přirození v lahvi překryté malými trenýrčičkami). Když jsem se ho ptal, co na to kamarádi říkali, pravil, že nic, protože pan farář si od něj vyprosil všechny lahve. Asi pro jeho ovečky. STOP AIDS ho prý nadchlo víc než ten křížek s Ježíškem.

Když tu lahvičku viděla jedna známá, poprosila mě, abych jí udělal také jeden model jako dárek pro jejího přítele. Povídá: „Místo STOP AIDS tam napiš cedulku – Když ho vyndáš ven, splní se můj sen.“

Když kamarádovi vyplavila povodeň chatu, a to nebyla legrace, říkal: „Voda v chatě byla přes dva metry. Všechno bylo zničené. Nepoškozená zůstala jen tvoje lahvička. Ta s holubníkem, kterou jsem dostal k šedesátinám.“

Kamarád, starý dobrý rejpal, mi přinesl pěknou, ale tmavou lahev se slovy, jestli by se mi nehodila, načež rychle utekl. Přijal jsem hozenou rukavici a jako kuriozita v ní bude postavená lodička.

Před časem jsem seděl v restauraci Svatobor v Sušici. Vedle seděli tři pánové a bavili se o kuriozitách. Zbystřil jsem pozornost, když jeden z nich povídal o tom, že viděl ve Strakonicích v hospodě U Vachtů ve „flašce“ výčepní pult a hospodu. I když je to neslušné, bylo zajímavé poslouchat, jak se to dělá.

Když jsem jel na kole přes Soběšice, zastavil jsem se na občerstvení v hospůdce U Česánků. Věděl jsem, že starosta, můj dobrý kamarád, nechal dělat lahvičku pro svého známého hostinského. Lahev jsem objevil na poličce. Hospodská povídá v dobrém: „To dělal nějakej blázen ze Strakonic, já bych na to neměla trpělivost.“ Povídám, že ten blázen jsem já a pan starosta je můj kamarád.

Když jsem byl v televizním studiu v Ostravě na natáčení pořadu Tak neváhej a toč, zajímal jsem se před natáčením o stavbu kulis. Partu kulisáků potěšilo, že má někdo zájem o jejich práci, a pozvali mě na pivo. U piva mi vysvětlovali, jak to při natáčení ve studiu chodí. Bylo to dobré, protože ze mě spadla tréma. Když jsem vystavil lahve, nastalo ve studiu všeobecné oživení. Kameramani i diváci se s upřímným zájmem o toto hobby zajímali a konstatovali, že to tady ještě nebylo.

Před natáčením mě paní v první řadě upozorňovala, abych nežvýkal. Moderátor pravil: „Pan Hoda může, to je náš host.“ Raději jsem žvýkačku vyndal z pusy, abych nevypadal neslušně, a pěkně jsem si slepil kapsu. Faktem je, že ve studiu bylo děsné horko. Pořad se točil v létě a měl se vysílat v zimě, takže diváci ani já jsme nemohli být v košilích, ale museli si vzít na sebe saka nebo svetry. V televizi myslí na všechno.

Doma mě navštívil herec Viktor Maurer. Prý jsem ho zaujal v pořadu Toulavá kamera, a tak mě poprosil jestli by se mnou mohl natočit záběry a rozhovor pro jeho sbírku Video kaleidoskop ve kterém prezentuje toulky po české zemi a setkání se zajímavými lidmi. Strávili jsme na tom cca 5 hodin. Je to velký nadšenec a touto činností se udržuje v duševní aktivitě. Když jsem viděl na videoportrétu jeho archiv DVD, tak jsem žasl. Vyprávění o divadle stálo za to a podrobnější debata bude až v Praze, kam mě pozval.

Navštívili mě obdivovatelé mého umění a předali mi obraz malovaný na plátně. Moc mě to potěšilo. Na Moravě a v Plzni mám svoje "fan klubíčka". Zdravím je.

Moc se mi líbí stožecká kaplička u Volar. Její duplikát si postavili Němci po vysídlení v Philippsreutu. Vyrobil jsem model do lahve a postavil ho do německé kapličky. Když jsem jel na kole po čase přes Philippsreut, hledám očima svoje dílko. V kapli jsou umístěny různé umělecké předměty, které se pojí k tomuto místu. Lahvičku jsem ani po půl hodině hledání nenašel. Říkám si, že už i v Německu se krade. Když jsem odcházel, zašel jsem se podívat k oltáři a co nevidím – uprostřed oltáře na purpurové dečce stála moje lahvička. Na tom nejčestnějším místě! To bylo uznání.

Pro zajímavost jedna modelářská práce mimo lahve. Jedná se most pro maketu starých Strakonic, kterou staví pracovníci Muzea středního Pootaví.

Setkal. Ale nenazýval bych je konkurenty. Jsou to lahve starých mistrů, které byly vyrobeny třeba i před sto lety. Občas mi známí dají některé k opravě. Obsah je rozložen na dně lahve a ptají se, jestli by to nešlo opravit. Většinou to jde, ale je to náročné. Při opravě zjišťuji "fígle" umělce. Největším konkurentem tohoto umění je... čas. Vše stárne, dřevo vysychá, spoje se uvolňují a stará přírodní lepidla se rozpadají.

Dalším problémem modelů jsou děti. Vidí v lahvi hračku. Dalším nepřítelem modelu v lahvi je slunce. Dokáže z modelu i přes sklo vytáhnout barvy. Z toho plyne, jak s takovými kuriozitami zacházet. Lahev držet při prohlížení za sklo, ne za uzávěr nebo stojánek. S lahví netřást, nebouchat, neobracet ji. Lahev nevystavovat přímému slunečnímu světlu. A hlavně - chránit lahve před dětmi! Vysvětlovat jim, že to není hračka.

Na přepravu lahví mám speciální vlastnoručně vyrobené krabice, kde má každá lahev svojí buňku! Jako basičky na pivo. Lahve jsou od sebe odděleny, aby se nerozbily. Pod víkem je pružný molitan, který lahve zafixuje. Krabic je celkem třináct. Vyrobím ještě jednu, protože třináct je prý nešťastné číslo.

Spíše bych si položil otázku, co se mi na modelaření nejvíce líbí. Odpověď zní: To, že mi do toho nikdo moc nemluví a mohu si svobodně dělat co mě napadne. A když má někdo dobrý nápad, já ho v lahvi realizuji rád a bez zbytečné diskuze.

Hasičská stříkačka z Tažovic, šachy, hodiny kukačky, motocykly, klavír… Na výstavách se lidé dost zajímají i o erotické motivy. Ty ale na běžné výstavě neprezentuji.

Nejraději mám lahve, které snad nedaly ani tolik práce, ale u kterých jsem viděl upřímnou radost člověka, který lahvičku dostal. Z tohoto hlediska si cením kapličky, hasičské stříkačky, kostelíčku… Nejvíc jsem se natrápil se slévárenskou pánvičkou, kterou jsem asi 3× předělával. Nejvíce práce mi dala Eiffelovka, dárek pro dceru, aby měla památku na Francii, kde byla přes rok.

Dlouhou cestu od nápadu do lahve měli také slavní The Beatles. Jak model vznikal, se můžete dovědět zde.

Jsou. Například kolotoč. Točí se uvnitř lahve otáčením zátky. Dále dřevěný článkový řetěz na rozvodových kolech, které se pohybem řetězu točí. U modelářského motorku je při natočení vrtule vidět pohyb pístu ve válečku. Ještě mi můj známý hodinář nabízel ke kukačkám malý hodinový strojek s elekronickým kukáním, který by prošel hrdlem lahve. To jsem ale nezrealizoval, protože už by to byl kýč.

Občas je kritikem moje dcera. Přesně ohodnotí moje dílo slovy buď „To je dobrý“, nebo „Nic moc“. A má pravdu. Většinou to cítím také tak.

Pokud jde o modelaření jako takové, několik pokračovatelů mám. Vedl jsem přes deset let kroužek leteckých modelářů. Za ta léta prošlo kroužky kolem stovky dětí.

Co se týká modelů v lahvích, v tomto oboru pokračovatele zatím nemám. Ale můj syn je šikovný a jsem přesvědčen, že by to zvládl. Vyrobil několik modelů a líbí se mi jeho preciznost. Bohužel je zatím omezen nedostatkem času.

Viděl jsem v televizi lahev vysokou asi 140 cm, průměr asi 80 cm, kterou si nechali v Austrálii vyrobit a naplnit u příležitosti nějakého výročí. Tak tu bych chtěl mít. Nemusela by být ani plná. Do té bych se pokusil postavit loď Santa Maria. Ale má to jeden háček. Lahev bych asi musel vozit na vozíku.

Gynekolog se ve svém volném čase zabývá stavbou lodě v lahvi. Jeho žena přijde do pokoje a vidí, jak se šťourá pinzetou v otvoru lahve. Povídá: „Čestmíre, ty toho nemáš v ordinaci dost?“